Někdy slova nestačí

Poslední koš, tradiční akce basketbalového oddílu na závěr sezóny v loděnici Sokola Pražského, setkání hráčů, rodičů a trenérů napříč celým Sokolem. Letošní akce byla pro mě výjimečná, loučila jsem se s trenérskou kariérou po 24 letech působení na Sokole. Za tu dobu jsem v tříletých cyklech trénovala kategorie 1986, 1994, 1998, 2004, 2009, 2012. Spočítala jsem získané medaile z různých turnajů jak v ČR, tak v zahraničí, MČR a Festivalů a je jich 42. Spousta zážitků, vzpomínek, příběhů.

Možná jsem čekala obyčejné poděkování, ale to, co pro mě připravil Pip (Martin Jindra) a všichni, co na tom pracovali, bylo nečekané a velmi dojemné. To, že první slzy neudržel Pip, jsem ještě chvilku zvládla, ale při „děkování“ hráčů různých kategorií, tak to mě opravdu dohnalo k slzám. V záplavě emocí jsem nebyla schopna ani poděkovat. Proto jsem zvolila tuto cestu.

Martine a všichni moji kolegové. 24 let je dlouhá doba, plná radostí, ale i smutku. Ten smutek to jsou Šťěpán Mandys, Milan Ryska a Kuba Kološ, mladí lidé, kteří nás opustili hodně brzy.  Co mě těší nejvíce nejsou medaile, ale to, že odchovaní hráči pokračují v klubu jako trenéři, nebo se stali rozhodčími a jsou to slušní lidé.

Moc děkuji za dárky jak slovně vyjádřené, tak fyzicky předané. Vážím si toho, že jsem byla součástí party na Sokole Pražském. Bude se mi stýskat, to vím, ale mám spoustu zážitků a vzpomínek z kterých budu žít do konce života. Slova díků ale zdaleka nestačí. Přeji Vám, aby Sokol zůstal „rodinou“, tak jako dlouho za mého působení. Mám Vás ráda a určitě se budeme vídat ve 3. patře na mramoru.