Z Proseka do Slavie

Rozhovor se Šťovajzem o basketbalové kariéře Petra Šťovíčka

Letos o prázdninách se stal zřejmě doposud největší milník ve tvé kariéře. K tomu se ale dostaneme později, nejprve bych byl rád, aby tě všichni trochu víc poznali a aby především mladí hráči věděli, jakou cestu jsi musel absolvovat, než se něco takového mohlo podařit. Začneme tedy úplně od začátku.

 

Celá tvoje dosavadní kariéra je spojená se Sokolem Pražským. Jak si tedy s basketem začínal? A proč zrovna Sokol Pražský?

S basketem jsem začínal v druhé třídě na základce v holčičím týmu BK Prosek, protože jsme to měli blízko a dělali nábor u nás na škole. Byl jsem v družstvu starších holek a odehrál jsem s nimi asi půl sezóny, potom šla trenérka za rodiči, že by bylo lepší, pokud chci basket nadále hrát, abych hrál v klučičím týmu. Rovnou jim doporučila Sokol, naši to hned začali řešit, no a tak jsem se dostal na Sokol. Bylo mi asi 7, takže už je to 12 let, co jsem tady.

Od tvého příchodu až do kategorie U13 jsi byl pod křídly trenérské dvojice Voračka, Severová. Pokud si dobře vzpomínám, měli jste dost úspěchů – jak na to období vzpomínáš?

Je to tak. Od začátku jsme si s kluky sedli, trenéři se o nás starali jako o svoje děti. Renča byla a vlastně pořád je taková naše druhá maminka, jak s kluky rádi říkáme. I s Milanem už si teď tykáme, přestože on byl vždycky ten přísnější, to je jasný. Je neuvěřitelné, co nám vlastně zvládli dát. Nejenom basketbalově, ale především lidsky. Tím, jak hezky se o nás starali, tím, kde všude jsme spolu byli a kolik jsme toho zažili. Díky nim nás basket bavil, všichni jsme se těšili na tréninky, na soustředění a na výjezdy. Dělali spoustu věcí, aby stmelili partu, a nejen kolektiv hráčů, ale i rodičů. Právě díky tomu jsme s kluky i na hřišti bojovali jeden za druhého, a především proto jsme byli lepší než ostatní. Měli nás učit basketbal, ale teprve teď nám všem, co jsme se s kluky bavili, dochází, kolik nám toho dali hlavně lidsky a jak nás formovali. A vzpomínám na to strašně rád. Rád bych se tam občas vrátil, ale to už bohužel nejde :-D Rolex Replica Watches

Jestli se pletu, oprav mě. Získali jste několik medailí, konkrétně za druhé a třetí místo na MČR, je to tak?

Na MČR jsme získali tři medaile, všechny za třetí místa.

Posléze se trenéři domluvili na změnách. Trenér Voračka se rozhodl, že byste potřebovali nový impuls, a tak vás předal tehdy mladým trenérům Reimerovi s Kološem. Je patrné, že jde o zkušeného trenéra, protože měl očividně pravdu, a vy jste v následující sezóně získali titul. Jaká to byla sezóna?

Nezapomenutelná! S oběma trenéry jsme si hrozně sedli, možná to bylo i věkem, oba jsme je znali od malička a oni nás. Měli jsme skvělý vztah. Nejčastěji vzpomínám na středeční kondiční tréninky v Tyršáku s trenérem Kološem :-D Bylo to strašný, ale myslím že nám to hodně dalo, vybudovali jsme si skvělou kondici. Nebyli jsme nejlepší basketbalově, ale všechny jsme uběhali. Tohle byla další činnost, při které jsme se hodně stmelili – bojovali jsme společně jak na trénincích, tak v utkáních a po třech třetích místech jsme chtěli víc. MČR bylo nezapomenutelné – bydlení na statku spolu s rodiči, zápasy a hlavně ten konec. Doteď se mi třese hlas, když o tom mluvím.

V další sezóně se od vás hodně očekávalo, ale obhajoba se nepodařila.

Následující sezóna byla špatná, hlavně ze strany hráčů. Měli jsme za to, že jsme nejlepší na světě.  Celou sezónu jsme bez větších potíží vítězili, a pak jsme narazili na pozdější mistry Tygry Brno. Najednou bylo vidět, že tak dobří nejsme a celé se to projevilo na MČR. Vyrovnaný zápas s Příborem, těsná výhra s Libercem a pak smolná prohra s Pískem, která nás stála postup do bojů o medaile. Skončili jsme nakonec 5., což byl tehdy velký neúspěch. Hodně nás to mrzelo, ale teď, když na to vzpomínám, dalo se to asi čekat. Pan trenér Reimer a Konvalinka dělali, co mohli, ale když je vám 14, vyhrajete mistrovství republiky, tak si myslíte, že další krok už je jen NBA. Zřejmě jsme si mysleli, že se do finále dostaneme, tam trochu zabereme a budeme mít zase zlato. Realita byla ale jiná. S tím už se nedá nic dělat.

Pojďme od basketu trochu jinam. Nejenže skončila sezóna U15, tedy poslední rok v žácích, ale vyšel jsi také ze základní školy. Rozhodl ses, že budeš pokračovat na sportovním gymnáziu Přípotoční, se kterým dlouhodobě spolupracujeme. Co tě k tomu vedlo a jak zpětně hodnotíš toto rozhodnutí a celkově studium na Přípu?

Na Přípotoční jsem se dostal vlastně omylem. Nebyla to první volba. Chtěl jsem tam, chtěl jsem to zkusit, být mezi tou „elitou“, ale vůbec jsem s tím nepočítal. V tu dobu jsem nebyl lídr ani stěžejní hráč. Byli tam mnohem lepší basketbalisti. Ale to, že jsem se tam dostal, byl pro mě velký impuls do tréninku. V tu dobu jsem měl v sobě dost pochybností. Nevěděl jsem, jestli se dostanu do extraligového kádru, jestli má cenu s basketem pokračovat, ale úspěšné složení přijímaček na Přípo to vlastně rozhodlo za mě. Co se týká nějakého hodnocení, jsem za to opravdu rád. Školu jsem teď zdárně dokončil, nebylo to lehký, hlavně ze začátku skloubit tolik tréninků a školu, ale časem se to zlepšilo. Nedávno jsem odmaturoval a dostal se na vejšku, takže úspěch. Ale opravdu toho nelituju, basketbalově mi to hrozně dalo, začal jsem se zlepšovat, víc si věřit, být na hřišti víc vidět. Takže myslím, že to byl hodně důležitý krok nejen ve sportovní kariéře, ale i v životě.

Pamatuješ si na moment, kdy jsi přestal basket brát jako kroužek s kamarády, a začal jsi ho řešit jako svou budoucnost? Nemám na mysli klasický dětský sen o NBA, ale tu chvíli, kdy sis opravdu řekl, že je asi reálné být profesionálním hráčem.

To přišlo ve chvíli, kdy jsem v deváté třídě na základce chtěl s basketem skončit. Naštěstí v tu dobu jsem dostal možnost chodit na ranní tréninky s trenérem Konvalinkou, který v tu dobu působil jako trenér na gymnáziu Přípotoční, na Sokole vedl 1. ligu a působil i u dorostu. Tréninky mě hrozně bavily, začal jsem se zlepšovat a samozřejmě díky tomu mě to pak začalo všechno víc bavit, když jsem viděl, že se zlepšuju, že ta práce má cenu. S tím rozhodně souviselo i přijetí na Přípo. Pak první sezóna v dorostu, navíc díky Přípo jsem byl víc vtažen do dění okolo basketbalu, a to mě hodně motivovalo. Ten moment bych tím pádem hledal asi tam.

Další velkou životní zkušeností, nejen pro tebe, ale pro nás všechny, byl Covid. Jak vzpomínáš na tohle období? V jaké části kariéry tě to zasáhlo, co jsi během něj dělal? Jak jsi trénoval?

 V tu dobu jsme měli být coby hráči narození v roce 2004 hlavní ročník U17. Těšili jsme se na to, po špatné sezóně v U15 jsme měli touhu zase ukázat, co v nás je, ale bohužel to nevyšlo. A táhlo se to dva roky. Byl to problém, protože jediná možnost trénování byla jít sám někam na hřiště. Měli jsme v tu dobu maximální servis od trenérů na Sokole v podobě společných online tréninků, takže aspoň touto formou jsme byli s kluky v kontaktu. Pak nějaké kondiční plány, ale to vás taky nebaví pořád jen chodit běhat. Mně osobně hrozně pomohlo, že jsem v tu dobu dostával nabídky od týmů z KNBL, které jako jediné v tu dobu směly za určitých podmínek trénovat v hale. Nejenže jsem tak mohl trénovat s týmem, ale zároveň jsem měl možnost zapojit se s profesionálními hráči. To bylo skvělé. A nakonec jsem dostal i nabídku z Brna, jet s nimi na NGT – nejprestižnější mládežnický turnaj pod hlavičkou Euroligy, kam nás pozvali spolu s Šáfou, který tehdy ještě působil na Sokole. Mám za to, že možnost zapojit se jak s Brnem v přípravě a na NGT, tak s týmy z KNBL pro mě byla nejen velkou výhodou, protože jsem mohl být v hale na rozdíl od většiny ostatních hráčů, ale zároveň to pro mě byl další ukazatel, že basket má smysl a že bych se v něm mohl dostat výš. Jsem za tu možnost hrozně vděčný, protože jí rozhodně neměl každý.

Replica Shoes

Na to bych hned navázal. Mluvil jsi o NGT, to byla tvá první zkušenost se světovým basketem?

Nebyla první, se Sokolem jsme jezdili na Eybly a Ceybly, spoustu turnajů v Evropě, ale NGT byla první zkušenost na top úrovni. Vybral si mě tam trenér Bartoň jako o rok mladšího a pak mě i jako mladšího vzal s reprezentací U18 na challenger do Turecka. Takže to bylo poprvé, kdy jsem se střetl s těmi nejlepšími v Evropě. Moc jsem si nezahrál, ale bylo neuvěřitelné to vidět a zažít. Nemyslím to nějak zle, ale bylo to úplně jiné než tady v sezóně. Všichni běhali rychleji, skákali výš, trefovali víc střel. To byla další motivace a podnět k další práci.

Už jsi to sám nakousl, tak se k tomu vrátím. Jaké to bylo, když ti přišla první pozvánka do reprezentace?

Tu chvíli si pamatuju dost přesně. Bylo to chvíli před tím, než ČBF prezentovala novou identitu s názvem CZ Basketball. Byl jsem doma na obědě a volal mi trenér Reimer, že mám možnost jet na repre sraz U16. Byl to úžasnej pocit. Byl jsem nadšený, protože to byl jeden z mých velkých snů, reprezentovat Českou republiku. Obrečel jsem to. A nejen já, obrečela to i mamka, obrečel to taťka, obrečeli jsme to všichni. Byl to neuvěřitelný pocit. Tehdy jsem volal snad úplně všem, co jsem měl v telefonu. To bylo těsně před Covidem.

Už jsi mluvil o tom, jak jsi měl v Covidu možnost trénovat s týmy KNBL, což byla velká příležitost, ale v tu dobu tam i díky Covidu trénovalo větší množství hráčů. Měl jsi pak ještě někdy možnost být v tréninku užší sestavy?

Během Covidu a i po něm jsem měl možnost trénovat s týmy jako Děčín, Pardubice a naposledy Kolín v minulém roce. Byl to velký skok. Vlastně už dřív, když byl Covid, jsem měl možnost potkat se s mužským basketem. Tehdy proti Chomutovu v 1. lize – bylo mi 16 a kousek a trenér Kološ mi dal šanci, hrál jsem asi 5 minut, ale byla to ohromná zkušenost, i když jsme ten zápas prohráli. Potom většinou při nějakých reprezentačních oknech, když se nehrála KNBL a týmy pořádaly try-outy pro mladé hráče.

Už se dostáváme do současnosti. Letos jsi odehrál poslední sezónu v mládežnickém programu Sokola. Co bys řekl o letech v dorostu?

Jak jsem mluvil o tom, že v mini to bylo hodně o tom, co jsem se naučil jako člověk, tak v dorostu jsem se naopak rozvíjel zejména po basketbalové stránce. Naučil jsem se spoustu věcí, hodně jsem se zlepšil. Průběžně se měnily pozice, na kterých jsem hrál, stejně tak se měnila i moje role v týmu, snažil jsem se prosazovat jako lídr. Byl to velký basketbalový kolotoč. Poslední sezóna byla dost nostalgická, protože jsme se po dlouhé době sešli s hráči, s kterými jsme naposled hráli v mládežnických kategoriích. Je velká škoda, jak to nakonec dopadlo nebo spíš nedopadlo. Musím ale říct, že poslední dva roky jsem si opravdu užil. Je velká škoda, že jsme nedosáhli úspěchu, po kterém jsme nejen my, ale také celý Sokol toužili. Jsem si ale jistý, že i když to končí, tak s kluky budu dál v kontaktu. Parta byla skvělá, všechno jsme prožívali spolu jak na hřišti, tak mimo něj. V posledních dvou letech jsem nastupoval i za muže, což mě taky hrozně posunulo. Loni pod panem Budínským, kdy jsme trénovali částečně s muži, částečně s dorostem. V mužích jsem odehrál okolo 15 zápasů a dostával jsem nějaké minuty. To pro mě bylo hodně důležité, přestože jsem nebyl nijak důležitým hráčem, byl jsem vyjukanej mladej kluk, ale hodně mi to dalo. Měl jsem možnost poznat, jak je mužský basket jiný než mládežnický a porovnávat se se zkušenými hráči jako třeba s Pavlem Pumprlou ze Slávie. V půlce letošní sezóny jsem se z osobních důvodů rozhodl přestoupit do týmu druhé ligy a vůbec toho nelituju. Měl jsem možnost hrát se skvělými hráči, kteří mi předávali své zkušenosti, hlavně Ondra Kohout, který se mě ujal a hodně mi pomohl jak basketbalově, tak co se týče sebedůvěry.

I přes nepříliš týmově povedenou sezónu jsi se dostal opět jako mladší hráč do výběru U20 na mistrovství evropy divize B. Jaký byl turnaj a jaké sis přivezl dojmy?

Na ME to bylo skvělé, jak jsem se už v minulém rozhovoru zmiňoval. Postup do divize A na příští rok, medaile, pohár, oslavy, skvělá parta. Bylo to krásné zakončení toho všeho. Kdyby se nám něco podobného povedlo na Sokole, bylo by to nesrovnatelné, ale jak jsem říkal, se spoustou kluků v repre jsem strávil spoustu času at už na reprezentačních srazech, v Brně na NGT nebo s Šáfou na Sokole.

Návrat z ME a hned začít řešit, co bude dál.

Na ME jsem se snažil to neřešit. Ale jak říkáte, hned po návratu to začalo. S řešením mé budoucnosti mi hodně pomohl pan Šebek. Ani jsem si nedokázal představit, jak složité to je, jednání s týmy, řešení podmínek smlouvy, sám bych to určitě nezvládl. Po velkých debatách a konzultacích s různými pro mě důležitými lidmi jsem se rozhodl pro Slávii a doufám, že to byla správná volba. Byly to velké starosti, ale příjemné. Je neuvěřitelné, že se to opravdu stalo. Jsem profesionální basketbalista. Budou to velké změny.  Ted už je jen na mě, abych potvrdil, že mám na to být profesionálním basketbalistou a doufám, že tohle je stále jen začátek.

Tvůj odchod do Slávie nebyl definitivní, naši fanoušci tě mohli vidět v pátečním derby proti SP Basketu. Jak to tedy letos bude vypadat? A jak sis ten zápas užil?

Do Slávie jsem šel pod podmínkou, že mi dovolí hostovat na Sokol do 1. ligy, protože věřím, že mi má Sokol stále co dát. Je tu dost hráčů, kteří mě budou dále posouvat dopředu a mají mi co předat. Mohu tu získávat herní praxi a třeba i pomoct týmu k nějakému lepšímu výsledku. Nedokázal jsem si představit, že by to měl být konec na Sokole, je to můj druhý domov.

Co se týká zápasu, tak jsem rád že jsme vyhráli. Byl to víc boj než pěkný basketbal. Proti nám stála spousta kluků se kterýma jsem toho hodně odehrál, bylo to zvláštní. A na lavičce hostů jsem byl naposledy snad v mini. Všichni v týmu jsme si ten zápas užili a hodně to prožívali. Bylo neuvěřitelné kolik lidí přišlo a skoro všichni fandili nám, i když jsme byli hosté. A to co předvedl Ondra. Doufám že se toho od něj budu moct ještě spoustu naučit, protože on je PAN hráč.

Poslední téma je samotná Slávie. Jaká byla příprava? Máš kolem sebe dost mladých hráčů, dostáváte prostor od portugalského trenéra, nebo to stojí spíše na cizincích a zkušených hráčích?

Příprava byla dost náročná. Hodně jsme hráli, to bylo fajn, i proti dobrým týmům. Myslím si, že jsem jako tým udělali během přípravy velký krok dopředu. Máme na to porazit, nebo přinejmenším potrápit, myslím že kohokoli. Je tam skvělá parta a to přenášíme na hřiště. Cizinci jsou skvělí, byli se podívat i v pátek na sokole a slavili s námi výhru. Nečekal jsem že budou tak přátelští. No a v přípravě jsme dostávali všichni dost minut, zkušení hráči trochu víc, ale každý si přišel na své. Uvidíme, jak to bude v sezóně.

Trenér je fajn, je to poprvé co jsem takhle dlouho s trenérem, který mluví anglicky. To byl na začátku trochu nezvyk, ale teď už je všechno v pohodě. Zatím je velmi přátelský a snaží se nám hodně věcí vysvětlovat. Těžko říct, jak to bude vypadat, až opravdu o něco půjde.

Za pár dní startuje nová sezóna KNBL. Jaké z toho máš pocity? Jaká máš očekávání?

Jak už jsem říkal, můžeme porazit kohokoli, cílem je postoupit do vyřazovacích bojů. Moje očekávání jsou spíš nejasná. Chci se během sezóny posouvat, zlepšovat se a postupně si vybudovat lepší místo v týmu. Chtěl bych udělat co největší pokrok i kvůli ME které bude o prázdninách a na které bych se chtěl dostat.

Jako první vás čeká utkání s píseckými Sršni. Jak se na ten zápas těšíš a jak si myslíš že to dopadne?

Hráli jsme proti nim první přípravné utkání, a Písek toho moc neukázal. Všichni ví co od nich čekat, zónová obrana a celoplošný přes. Příprava probíhá týden před, kdy se připravujeme na soupeře, který nás čeká. Nesmíme Písek podcenit, ale myslím si, že je to soupeř, na kterého máme. Ale jsem zvedav kolik přijde lidí, jak na nás tak hlavně na ně. Když jeli na Slávii posledně, v předloňské baráži o KNBL bylo jich tu asi 300, to je neuvěřitelné číslo. Tak doufám, že teď budeme ve výhodě my a připíšeme si první vítězství.

 

Tak to se budeme těšit. Moc ti děkuju za tvůj čas a odpovědi, myslím, že většina lidí netušila, co všechno jsi zažil. Mladí kluci si budou moct přečíst, jak vedla cesta z přípravky k profesionálnímu sportu. Přejeme ti hodně štěstí nejen ve Slávii, ale i v našem dresu.

Můžu ještě něco říct? Chtěl bych moc poděkovat všem trenérům na Sokole, které jsem za tu dobu, co tu hraju, měl možnost potkat. Za to, jak se ke mně chovali, co mě naučili jak v basketu, tak lidsky. Jmenovitě paní Severová s panem Voračkou, pan Vyoral, ale hlavně pan trenér Konvalinka s Kološem, protože bez nich už jsem basket třeba nehrál, nebyl bych tam, kde jsem, a hlavně by mě basket nebavil tak, jak mě baví teď. Díky.