Ondřej Kohout se rozpovídal o své basketbalové kariéře

Po rozhovorech s našimi úspěšnými mladými odchovanci, kteří se posunuli na vyšší level, tu máme jednoho z těch nejúspěšnějších v celé historii našeho klubu. Ondra neváhal ani minutu a na žádost o rozhovor okamžitě kývnul. Díky tomu si můžete přečíst o tom, jak se dostal k basketu, jak vyrůstal na Sokole a kdy se rozhodl, že by se mohl basketbalem živit. Mluvil i o angažmá ve Španělsku, bohaté kariéře v KNBL a samozřejmě o návratu domů na Sokol a loňském postupu do 1. ligy. Na konci rozhovoru jsme se nemohli nezeptat na pár otázek k zatím velmi úspěšnému startu do letošní sezóny.

Jak jsi začal s basketem? A jak ses dostal na Sokol?

To je docela vtipná shoda okolností. Já jsem hrál fotbal, 1., 2. třída ve škole, to mi bylo nějakých 6 let. Tam se nám z nějakého důvodu vyměnil trenér a naši to líčí tak, že asi po druhém tréninku přišel za rodiči a řekl jim, že to zřejmě nebude sport pro mě. A táta měl dlouhé roky tady v Žitné nahoře obchod se světly, prodejnu. Zrovna v tu dobu se tam Milena Jindrová zastavila, že jí praskla žárovka a potřebovala novou. A když platila, tak se jen tak mezi řečí zmínila, že má tady kousek basketbalový klub, a tak se o tom s tátou chvíli bavili, řekl jí, že má šestiletého kluka, který skončil s fotbalem a nemá co dělat, a ona mu odpověděla, ať přijdeme. A druhý den mě táta čapnul, šli jsme se podívat a od tý doby jsem tady (smích). Kolik to je, tyjo, 20 let. To vlastně víc, už 25 let.

Jak vzpomínáš na mládí na Sokole? Přípravka, mini, žáci…

Pro mě je to všechno slité vjedno. Celá naše parta začínala pod Vláďou Vyoralem a celé mládí jsme prožili vlastně více méně ve stejném složení od základky po střední, přičemž Sokol a basket byl nedílnou součástí našich životů. Takže pro mě jsou ty vzpomínky naprosto fantastický, spousta zážitků a spousta přátel, které mám doteď. A kdybych měl nějak definovat moje mládí, tak tam Sokol a basket hraje velice významnou roli.

Sám jsi na to narazil - Vláďa Vyoral. Co pro tebe znamená? Co ti dal? Nebo vzal? Jak moc důležitou roli sehrál v tom, že se z vás stal tak úspěšný tým?

Já jsem si vždycky myslel, že mi toho vzal strašně hodně, co se týče času a tak. Ale samozřejmě opak je pravdou. Řekl bych, že byl pro nás pro všechny nejenom trenér, ale hlavně se společně s rodiči také velkou částí podílel na výchově a formování nejen pro basketbal, ale pro život. Protože Vláďa Vyoral byl sice přísný, ale neskutečně zásadový trenér a vděčím mu kromě všech basketbalových věcí, co mě naučil, i za celkový životní základ – disciplína, přístup k životu, obzvlášť potom přístup k životu profesionálního sportovce, v čemž není moc lidí, kteří by se mu alespoň vzdáleně vyrovnali. Takže velká škola a velké základy jak do basketbalového života, tak i do osobního.

Ted se vrátím k tvé basketbalové kariéře, ty jsi od malička nebyl hráč, který by byl nejlepším střelcem nebo na první pohled viditelným tahounem týmu. Kdy se to zlomilo? A kdy ses rozhodl, že by basket mohl být něco víc? Bylo to ve chvíli, kdys jsi nastoupil na sportovní gymnázium Přípotoční a začal jsi se sportu věnovat trochu víc než jenom coby koníčku?

Lídr jsem nebyl, no (smích). Přesně, jak jsi to řekl. Paradoxně se to lámalo až někde kolem půlky prváku nebo spíš druháku, treťáku na Přípotoční. Já jsem byl v tu dobu naprosto průměrný hráč, možná bych řekl spíš někde na kraji a Přípotoční jsem si vybral hlavně kvůli partě a kamarádům, kteří tam šli. Že to byla možnost, jak s nimi pokračovat dál, jak s nimi trávit čas a vídat se s nimi i mimo tréninky na Sokole. Basket mě bavil, ale rozhodně to nevypadalo jako něco víc než koníček, zábava a doprovodná činnost ke škole, a já jsem to tak taky vnímal. Takže se to zřejmě zlomilo až takhle pozdě na Přípotoční, kdy jsem se nějakým způsobem vyšvihnul a vlastně ani nevím proč, taky jsem nad tím nedávno přemýšlel. Prostě se to nějak stalo a najednou jsem začal výkonnostně vyčnívat mezi vrstevníky, a tak jsem si začal uvědomovat, že když tomu dávám tolik času a všeho, že to možná může mít potenciál, aby to v budoucnu znamenalo něco víc.

Pokud se mýlím, tak mě oprav, ale v kategorii U15 jste měli Mistrovství ĆR na Sokole, je to tak?

To bych musel pátrat v paměti. Ale asi jo. Každopádně v tu dobu se kategorie pojmenovávaly jinak – byli jsme starší žáci.

Pamatuješ si na to? Jestli to pro tebe bylo důležité? Jestli už jsi zastával pozici lídra, nebo to bylo ještě trochu mimo tebe?

Tohle si vůbec nevybavuju. Mám za to, že v tu dobu u nás ještě nebyl vyloženě tahoun. Zřejmě to bylo i přístupem a stylem trénování Vládi Vyorala, že byly role rozdělené stejně. Byl to hlavně týmový výkon. I naše hra byla založená na týmovosti, na tom, že všichni dělají všechno a na všech pozicích. Takže jestli vůbec byl nějaký lídr, tak jsem to rozhodně nebyl já, co si pamatuju.

Přišla ti během studia na Přípotoční nějaká pozvánka do mládežnické reprezentace?

Jo, hned v U16. A zase tak nějak shodou okolností. V tu dobu jsem ještě nijak nevyčníval, reprezentaci tehdy vedl Honza Ulrych, který nás trénoval i na Přípotoční a byla to šťastná souhra náhod, že jeli o Vánocích na přípravný turnaj, někdo mu narychlo vypadl a já jsem byl asi jediný z ročníku, o kom věděl, že by mohl zaskočit. Pamatuju si, jak mi dal ráno v šatně před tréninkem pozvánku a zeptal se mě, jestli nechci jet s nimi, že jsem ve výběru. Nějak jsem se chytil a od té doby jsem byl v reprezentaci stálým členem vlastně až do chlapů.

Potom to šlo dál. Přípo, reprezentace, postupy do extraligy, protože váš ročník je ten, co pro Sokol uhrál všechny extraligy a od té doby jsme nespadli. Tohle všechno ale přeskočíme. Mluvil jsi o tom, že během studia na Přípotoční sis uvědomil, že by basketbal mohl být něčím víc než jen koníčkem, začal si se mu věnovat víc a vrcholem toho všeho bylo mistrovství republiky U18 na Folimance. Jaké máš na něj vzpomínky?

Úžasné, jde o jeden z nejsilnějších basketbalových zážitků, co jsem zažil. Pominu to, že se mi extrémně dařilo, že mi to vyšlo, především to ale pro mě i pro celý tým, který vyrostl pod Vláďou Vyoralem, bylo zakončení jedné velké životní éry. Co jsme si spolu oddřeli celých 7, 8 let. Byl to poslední turnaj, takže poslední možnost se ukázat, vybojovat si úspěch. Hala byla zaplněná nejen našimi rodiči, ale i spoustou dalších lidí. Bylo to hodně prestižní pro celou školu, pro celou basketbalovou komunitu v Praze. Jsou to velice silné zážitky a nesmírně pozitivní vzpomínky.

Byť z toho nebylo zlato...

Byť z toho nebylo zlato. Niméně pro nás to tak trošku zlato bylo. Mezi námi a USK panovala celé roky obrovská rivalita, takže i když se hrálo „jen“ o druhé místo, měl tenhle poslední zápas nejen pro nás, ale i pro všechny, kteří do haly přišli, stejný, ne-li větší náboj než finále. Byl to nejenom vrchol turnaje, ale hlavně celé naší éry.

Přeskočil jsem jednu věc. Měli jste extrémně silný tým, tři z vás včetně tebe jste byli už v mladším dorostu součástí mužkého výběru na Sokole. Jako extrémě mladí jste tady začínali hrát první ligu. Jaké to bylo, začít tak brzo s týmem, který byl v té době plný zkušených hráčů s velkou basketbalovou historií, přičemž vy jste tam jako mladí byli hození do vody, navíc ještě pod trenéra, který byl dost svéráz. Pamatuješ si začátky v chlapech?

Jasně (smích). Jak jsi říkal, tým byl složený ze spousty hráčů, kteří měli hodně za sebou a na poměry první ligy tým docela šlapal. My jsme do toho skočili dost mladí a opět to beru jako velkou zkušenost a velké pozitivum. Pro nás to byl první kontakt s mužským basketbalem a ačkoliv byl trenér svéráz, donutilo nás to se oťukat a současně nám to ukázalo basket z trochu jiné stránky – třeba jak může fungovat chlapská šatna, jak může fungovat tým nejen po basketbalové stránce, ale i jako parta. V šatně byla sranda, což nám mnohdy dodalo spostu nových impulzů a chuti do práce. Protože od Vládi Vyorala jsme byli vycepovaní na přísnou disciplínu a tohle nám trochu otevřelo oči, což vůbec nebylo na škodu, tedy alespoň v mém případě určitě ne. Možnost poměřovat se v šestnácti letech s dospělými chlapi a být plnohodnotným členem týmu, to byla obrovská motivace do další práce.

Po Sokole jsi se přesunul do Španělska. Jak to tam probíhalo? Byl o tebe zájem z více klubů? Jak jste se kontaktovali? Jak dlouho jsi nabídky zvažoval?

Rozhodování bylo těžké. Já už jsem vlastně běhěm U18 absolvoval nějaký try-out. V rámci reprezentace jsme hráli přípravný turnaj ve Španělsku, potom jsem měl domluveno, že tam zůstanu a pojedu na try-out a na turnaj do Fuenlabrady na týden. Kde jsem asi uspěl, protože pak byl o mě docela velký zájem z jiných klubů. Od té doby jsme vlastně byli tak nějak dohodnutí, mně se tam moc líbilo, bylo to zcela jiný svět, takže mě to lákalo. Ale jak jsi zmiňoval, celkově to bylo velké dilema, jestli takový krok udělat, jednak odjet do zahraničí, jednak rozhodnout se, že se chci živit profesionálním sportem a dát tomu šanci, i když jsem věděl, že to bude třeba na úkor školy tady v Česku. Takže to rozhodování bylo těžké, navíc já asi nejsem úplně typ, který by si jen tak sbalil kufry a vyrazil do světa. Rozhodně ne v osmnácti letech, ale vím, že jsem tak nějak vnitřně cítil, že je to šance, kterou moc lidí v Česku nedostane, a že bych si ve zbytku života vyčítal, kdybych toho nevyužil. Takže jsem měl od začátku v sobě nějak jasno, že to je věc, kterou bych chtěl zkusit. A tak to taky dopadlo.

Byli poté i jiní zájemci?

Zájemců bylo víc, ale zvítězila Fuenlabrada. I vzhledem k tomu, že jsem tam nějaký čas už strávil. Protože kromě toho try-outu jsme tam pak letěli i s rodiči, s mamkou jsem tam poté letěl ještě jednou na další víkend, abychom se sešli s celým vedením.  Rozhodlo zřejmě to, že už jsem to tam aspoň malinko znal, jací lidé tam jsou, do jakého prostředí jdu. Že to není úplná neznámá na rozdíl od nabídek i třeba zvučnějších klubů někde v cizině. Takže tahle varianta byla ta hlavní a ostaní varianty se řešily jen okrajově.

Takže jsi vybral Fuenlabradu. Jaké to bylo? Bydlel jsi v bytě se spoluhráči? Šlo o velkou životní změnu?

Určitě, když se mě někdo ptá, tak to líčím jako obrovskou školu. A opět nejen basketbalovou, ale i životní. Probíhalo to tak, že jsem si v osmnácti sbalil kufr, vyplivlo mě to v Madridu na letišti a najednou „starej se o sebe“. Mamka to zřejmě obrečela, ale byla to velká škola. Basketbalově neskutečné, zase trochu jiný rozměr toho, jak se to dá dělat. Konkurence byla mnohem větší. Primárně jsem fungoval v druhém týmu ACB ligy, který byl ale složený z hráčů ve věku 18–20 let ze všech koutů světa, kteří se snažili na sobě pracovat a třeba někdy nakouknout do nejvyšší soutěže. Zpětně to hodnotím jako super zkušenost, strašně jsem si to užil. Kromě basketbalové dřiny, která byla mnohem větší než v Česku, byla i úroveň basketbalu někde jinde, než jsem byl zvyklý. I co se týká procesu. Téninků bylo stejně jako tady. Ale bylo to všechno mnohem víc rozplánované. Každý měl individuální plán do posilovny, svůj plán na individuální dovednosti - já jsem třeba chodil cca hodinu před tréninkem do haly, abych s asistentem pracoval na individuálních dovednostech, pak mě čekal klasický týmový trénink. V tomhle to byla opravdu velká změna. Vlastně proto jsme tam všichni byli - abychom hráli basket a ten nám taky bral většinu energie a času. Všechno to bylo tak, jak mělo. Moc rád na to vzpomínám, protože tým byl složený z kluků mého věku z celého světa. Dvanáct hráčů bydlelo dohromady ve třech bytech po čtyřech lidech. Takže já jsem měl společné bydlení s Argentincem, Španělem a Konžanem. To byla velice zajímavá a různorodá domácnost. Nicméně opět spousta zážitků, spousta legrace. Zpětně mi dochází, že jsme měli skvělý servis a že nemám, na co bych si mohl stěžovat.

Mluvil jsi o tom. Rezervní tým plný mladých hráčů. Byla tam konkurence nebo závist? Nebo jste si pomáhali a doufali, že vás vyberou?

Parta byla úplně skvělá, ale samozřejmě každý chtěl tu šanci dostat, kvůli tomu jsme tam všichni byli. Podle mě to bylo jako v každém týmu. Byla tam zdravá rivalita. Konkurence byla velká. My cizinci jsme to měli ještě o level těžší, protože co se týká ACB ligy, existují limity pro cizince. Pokud jsem chtěl dostat šanci, tak jsem musel být podstatně lepší než španělský vrstevník stejného věku, protože když se rozhodovalo mezi vyrovnanými hráči, kdo půjde výš, dostal vždy přednost Španěl. Jako cizinci jsme onu konkurenci měli ještě trochu náročnější.

Ale příležitost jsi dostal.

Příležitost jsem dostal. Strávil jsem tam dvě sezóny a věřím, že kdybych tam zustal déle, příležitost bych dostal určitě znova. Jak bych se s tím popral, by bylo už jen na mně, nicméně jsem se po dvou letech rozhodl, že budu spokojenější zpátky v Česku, a vrátil jsem se.

Ale do tréninku ACB jsi se dostal. Jaké to bylo? Být součástí v té době nejlepší ligy v Evropě?

Do tréninku jsem se dostal, odjel jsem s nimi celou jednu přípravu a pár zápasů a bylo to super. Velká zkušenost a pro mě další motivace. Možnost poměřovat se s tím nejlepší z Evropy. Hodně mi přišlo vhod, že byl v A týmu Luboš Bartoň, který mi moc pomohl se rozkoukat, což mi dodalo na sebedůvěře. Tým byl složený z velice pohodových lidí, kteří mě, byť jako mladý ucho, brali jako jim rovného. Takže přijemné vzpomínky.

Tahle otázka nás vezme trochu zpět v čase: Když jsi řešil cestu do zahraničí, uvažoval jsi kromě Španělska taky o jiné variantě? Konkrétně třeba USA?

Uvažoval jsem hodně, řešili jsme i s agentem, jestli se vydat evropskou nebo americkou cestou. Já jsem byl zřejmě vždycky víc pro evropský basket. Sledoval jsem ho v televizi, líbil se mi víc než NBA. Bylo mi to o hodně bližší. Amerika pro mě v tu dobu vůbec nebyla lákadlem.

Zmínil jsi, že jsi se po dvou letech rozhodl pro návrat. Jak to hodnotíš zpětně? Bylo to dobré rozhodnutí, nebo by bylo lepší tam ještě vyrdžet a počkat si na příležitost?

 Určitě to vnímám jako dobré rozhodnutí. Jsem přesvědčen, že kdybych tam zůstal, tak bych se k šanci dostat se o level výš dopracoval, ale to je všechno kdyby. Pořád je to jenom basket. Co se týče životního rozhledu a spokojenosti, jsem vděčný za možnost si takový styl života vyzkoušet, přesto ale vnímám jako správné rozhodnutí vrátit se zpátky. Hlavně proto, že jsem teď v životě celkově mnohem spokojenější, než bych byl tam, i kdybych se třeba dostal v basketu výš.

Návrat do Čech. Praly se o tebe kluby?

Nepraly. Protože jsem se vracel a neměl jsem žádné extra jméno, všichni věděli, že dřív tu byl nějakej talentovanej Kohout, který ale na dva roky zmizel z povědomí všech. Přijel jsem zpět a nic jsem nevěděl, agent říkal, že se poptá, já jsem navíc českou ligu ani moc nesledoval, když jsem byl pryč. Rázem se ke mně dostalo, že mají v Prostějově volná místa a že si tam mám přijet s nimi zatrénovat. Tak jsem tam jel a po dvou týdnech jsem tam s nimi podepsal smlouvu, čímž jsem vlastně odpíchl svou českou kariéru.

Jak vzpomínáš na Prostějov? Na tým, úspěchy, ale i na kvalitu? Jelikož pro tebe nejspíš došlo ke zhoršení tréninkových podmínek, pokud bychom měli srovnávat Prostějov a Fuenlabradu.

Po final four jsou dvě sezóny v Prostějově pravděpodobně druhý nejsilnější zážitek. Tehdy se sešlo spoustu proměnných – klub na tom po finanční stránce zdaleka nebyl tak dobře jako v minulých letech, tudíž tam nebylo moc cizinců a dost příležitostí dostávali mladí Češi. Mám za to, že jsme hráli neskutečný basket a dvě stříbrné medaile mluví za všechno. Takže mám v hlavě spoustu zážitků, hlavně vítězných zážitků. Neskutečně jsme si sedli jako lidi a já to vnímám jako první velký týmový úspěch nebo týmový basket, protože ve Španělsku jsme sice byli regulérní tým, ale byli jsme poskládaní z mladých kluků a tlak na výsledky nebyl takový jako na individuální zlepšení. Tady to tedy bylo poprvé, kdy tým cílil na týmové úspěchy a výsledky, a to se dařilo. I proto na tohle období vzpomínám strašně rád.

Další zastávka byly Pardubice. Z jakých důvodů jsi přestoupil?

To už jsem bral jako další krok v mojí kariéře, jako vyloženě profesní postup, když to řeknu upřímně. Hodně jsem zvažoval i ekonomickou stránku, stabilitu klubů, výhledy do budoucna. Po dvou velmi úspěšných sezónach, kdy se dařilo týmově a stejně tak individuálně, jsem už byl hráčem, který si vybudoval jméno, a mohl jsem si tak vybírat, kam půjdu. Měl jsem již jiné priority - bylo to blíž Praze a bylo to herně i finančně mnohem zajímavější, takže jsem šel do Pardubic, kde jsem pak strávil nejdelší část mé kariéry.

V Pardubicích jsi byl spokojený? Tým fungoval?

Zpětně bych řekl, že to fungovalo. Jenom to, že jsem tam vydržel šest let, což je velká část kariéry, asi mluví za vše. Pardubice jsem si strašně oblíbil, vždycky se budu cítit spjatý s tímhle klubem. Spousta přátel, kamarádů, zážitků. Pardubice byly můj druhý domov.

Dostáváme se ke konci vrcholové kariéry. Co tě vedlo k jejímu ukončení? Jako třicetiletý hráč jsi s kariérou končit nemusel.

Určitě, myslím si ale, že je to hodně individuální a basketbal navíc není tak úplně sport pro dlouhověké sportovce. Je náročný nejen vůči tělu, ale vůči všemu. Zažil jsem si spoustu úspěchů a dobrých věcí, ale zároveň mě celou kariéru provázelo několik zranění, obecně problémy s tělem a věděl jsem, že před sebou nebudu mít úplně dlouhou kariéru. Věděl jsem, že mi tělo vydrží nanejvýš další tři čtyři sezóny na této úrovni, a přiznám se, že moje rozhodnutí bylo zčásti způsobené i tím, že jsem se ze všeho cítil trochu přesycený, měl jsem za sebou jedenáct profesionálních sezón, které začaly v osmnácti, a cítil jsem,  že vnitřně potřebuju změnu. A tak se to všechno sešlo, po jedné sezóně jsem do toho praštil a řekl jsem si dost - že kvůli pár rokům navíc nechci riskovat kvalitu dalšího života. Navíc jsem cítil, že jsem už vyčpělý, že to dělám už jen jako práci bez lásky, a zároveň jsem věděl, co chci dělat dál. Že chci někam jinam. Už tehdy jsem věděl, že chci dělat truhlařinu, kterou se teď živím. Pro všechny bylo každopádně trochu překvapující, že jsem za tím udělal tečku tak náhle a razantně.

Jak jsi narazil na truhlařinu? Jak se stane, že si člověk, který se živí sportem, řekne, že se vším skončí a bude pracovat jako truhlář?

Spousta lidí se mě na to ptá, jsem asi rarita mezi sportovci. Nevím, pradědové z obou stran byli truhláři, ale ty já jsem bohužel nezažil, protože to je o dvě generace. Pro mě to bylo vždycky něco, u čeho jsem mohl vypnout a vyčistit si hlavu. Něco vytvářet, aby po mně něco zůstalo. My máme dvě chalupy, na nichž jsme byli od malinka s bráchou vedení k práci rukama. Právě tam asi vznikl můj kladný vztah k manuální práci. Posledních pár let v Pardubicích jsem se tomu začal věnovat a bylo to něco, u čeho jsem si  vždycky neskutečně odpočinul a skvěle si vyčistil hlavu, mezi tréninky, po špatných i dobrých zápasech. A když jsem dál řešil, co budu dělat, tak to byla první volba – opět spojit něco, co mě baví, s něčím, co mě živí. Dělám to dodnes a nelituju.

Jak jsi prožíval návrat k basketu, navíc do mateřského klubu? Bylo to rozhodování pod nějakým tlakem, nebo jsi si sám řekl, že ti to chybí?

Určitě to nebylo pod tlakem. Když jsem končil, říkal jsem si, že už se balónu nikdy nedotknu, měl jsem toho tak akorát. Vůbec by mě to nenapadlo, ale dva roky jsem se držel od míče daleko, basket jsem viděl jen jako fanoušek a pak jsem si zase začal uvědomovat, jak jsem měl ten sport rád a jak ho vlastně furt rád mám. Začalo mi to trochu chybět. Navíc tam mělo obrovskou váhu to, že jsem si nikdy neměl možnost zahrát s bráchou Matějem. Ten mě trochu nahlodal, ať si to jdu s kluky zkusit, a musím říct, že mě to zase chytlo. Baví mě to a možnost zahrát si s bráchou, o níž jsem věděl, že za pár let už nemusí platit, pro mě byla hlavní motivací to zkusit znovu a jít na trénink.

Jaké to bylo po takové době, vrátit se do haly, kde jsi vyrůstal a trávil tam, jak sám říkáš, velkou etapu svého života?

Zvlaštní. Hodně zvláštní byly i první zápasy. Sokol bude vždycky něčím, k čemu budu mít srdeční vztah. A vždycky to ve mně bude budit nostalgii. Pro mě celkově to byl nejen návrat k basketu, ale taky návrat na Sokol, ke klukům, se kterými jsem vyrůstal, i když většina je mladší než já. Takže zvláštní, ale přitom krásnej pocit.

Jak bys zhodnotil loňskou sezónu?

Za mě pecka! Co se týká týmových uspěchů, tak si každý může přešíst v tabulkách, že sezóna byla úspěšná a postup hovoří za vše. Ale pro mě byla neskutečně povzbuzující a úspěšná, co se týká pojetí, party, co se tady sešla, zapálení a všeho kolem, co k tomu patří. I na tuhle soutěž jsme byli schopní přitáhnout lidi, v poháru se dostat k utkání proti týmu z nejvyšší soutěže. Celkově jsem z toho měl pocit, který je na tom nejkrásnější, a to je hrát pro lásku ke sportu a pro partu a nepotřebovat k tomu finanční motivaci. Vlastně naopak si ještě platit za to, abys toho mohl být součástí.

Po loňské sezóně sis nechával zadní vrátka a nebylo jasné, jestli s týmem budeš pokračovat do 1. ligy. Co nakonec rozhodlo?

Jednoznačně rozhodlo, že ten velmi úspěšný tým, po všech stránkách úspěšný, zůstal celý po kupě. Kromě Jirky Brůhy všichni řekli, že chtějí pokračovat. To byl pro mě největší a nejsilnější důvod, proč jsem se rozhodl ještě hrát.

Přeci jenom 1. liga už je druhá nejlepší soutěž v Čechách. Jak ses na ni připravoval a jaká byla týmová příprava?

(smích) Měli jsme docela štěstí v tom, že minulá sezóna nám končila tak strašně pozdě, takže toho času nebylo zas tolik, abychom všichni stihli úplně ztloustnout (smích). Krásně nám to vyšlo, že jsme si odfoukli od basketu, vyčistili si hlavu, já osobně jsem se věnoval jiným sportům, třeba kolu a tak. Snažil jsem se držet optimálně v kondici, jak mi to dovolila práce. Týmová příprava byla zajímavá, protože času a týmových tréninků před prvním zápasem jsme neměli moc a ještě se nám vyskytla spousta radostných událostí, které jsou mnohem důležitější než basket, jako byly svatby, narození dětí a tak, takže tým byl pospolu kromě tréninků hlavně na těchto akcích, což taky není na škodu.

První utkání proti SP Basketu? Tvůj heroický výkon, kdy jsi jel do nemocnice na šití a vrátil ses, aby jsi dotáhl tým k vítězství? Jak jsi to prožíval?

Hodně zvláštní, hodně netradiční zápas. Něco podobného jsem ještě nezažil. Na tento zápas jsem se strašně těšil, normálně se každý těší, až sezóna konečně začne, ale v tomto případě to bylo speciální -  na utkání se těšil celý tým a nejen tým, ale všichni, co mají nebo měli s basketem na Sokole za posledních několik dekád něco společného. Zápas to byl tedy prestižní. Pro mě je to hlavně krásná vzpomínka – nejde jen o to, kolik lidí přišlo, ale celé moje nešťastné zranění na začátku zápasu dalo vzniknout památnému zážitku. Šlo o týmovou akci, v rámci které mě Riči hned naložil do auta a jeli jsme na Karlák, po cestě jsme dostávali zprávy od hráčů, co seděli nad lavičkou a nemohli hrát, co nám hledali, na jaký pavilon a na jakou chirurgii si mám zajít, kde bude nejspíš nejméně lidí, abych to třeba ještě stihl zpátky. Myslím, že v hale nikdo nevěřil tomu, že se to dá stihnout, ani já jsem tomu nevěřil, ale nakonec to nějak vyšlo. Naštěstí je to vzpomínka s vítěznou tečkou na konci.

Potom přišly další tři výhry v lize, k tomu postup z prvního kola poháru. Čekal si takový start soutěže?

Myslím, že takový start čekal málokdo, jestli vůbec někdo. Ale já sem nám věřil, máme dobrý tým, kluci mají v 1. lize hodně odehráno a ti mladí jsou opravdu šikovní. Měli jsme štěstí že jsme první dva zápasy sezóny dokázali  v těžkých, nervózních koncovkách vyhrát a to ten tým přirozeně hodně nakoplo. Klidně mohlo být vše obráceně a mohli jsme začínat sezónu klidně 0-2 a celá ta situace by byla odlišná.

Následovala prohra v Liberci. Je možné že to bylo i proto že jste jako tým byli hodně nahoře a podcenili soupeře?  Nebo v tom bylo něco jiného?

To si nemyslím. Jak jsem říkal, sice to bylo 4-0 ale všichni jsme věděli že to klidně mohlo být naopak a nemohli bychom se ničemu divit. A navíc Liberec je velmi kvalitní tým, ti hráči tam spolu hrají už dost dlouho a doplnili to o hráče se zkušenostmi s KNBL. Navíc je tu mezi kluby velké propojení, jak hráčské tak trenérské, takže to byl takový zvláštní zápas. Myslím si, že mezi námi není jasný favorit, máme ty týmy dost podobné a velmi vyrovnané. A přesto že jsme neměli zrovna dobrý zápas, tak jsme zvládli dotáhnout velký náskok soupeře a v koncovce mít střelu na vítězství. Takže i když jsme prohráli, tak já to hodnotím velmi pozitivně.

Tým se ale očividně poučil, jelikož následovalo zase lepší období. Další čtyři výhry v lize a postup v poháru. Jak bys hodnotil hlavně ty dvě utkání s favority skupiny?

Tak proti GBA to byl náš jednoznačně nejlepší zápas. Myslím že i pro lidi to musel být hodně pohledný zápas. Hráli jsme dobře v obraně, v útoku jsme hráli to, co máme a dobře jsme si půjčovali balón. Myslím že to soupeře dost zaskočilo. Mysleli si, že to budou mít zadarmo. A proti Litoměřicím to byl pravý opak, ale o to cennější to vítězství bylo. Když se týmu daří a všichni jsou v pohodě tak to se vyhrává samo, ale když se nedaří a musíte pro to vítězství hodně bojovat tak o to lepší pak z toho máte pocit. Náš tým má takovou vlastnost, že se vždy přizpůsobíme kvalitě soupeře. Což ale není vždy na škodu, když hrajeme z pozice favorita, tak nás to dost limituje, ale to naštěstí v téhle soutěži tak často není. Takže z toho vlastně spíš dokážeme těžit, v těch utkáních proti těm dobrým týmům.

Máte za sebou půlku základní části, s bilancí osm vítězství a jedna porážka. Čeká vás rozhodující bitva v poháru, proti Liberci, abyste opět po roce přivítali na domácí palubovce tým z KNBL. Teď trochu z nadsázkou? Jaký tohle může mít konec?

Sezóna je dlouhá…Pořád musíme brát v potaz, že jsme naprosto amatérský tým. Všichni tomu věnujeme čas a energii po práci, škole nebo místo času s rodinou. A to sebou samozřejmě nese herní výkyvy v průběhu sezóny. Jaký to bude mít vliv na nás, to se teprve uvidí. Zatím se nám ale daří plnit hlavní cíl. Máme super atmosféru v šatně, i hodně mladí hráči u nás dostávají zajímavé minuty a snad se na nás i dobře kouká. Nebo aspoň podle toho, že na nás chodí celkem dost lidí. Myslím, že si to všichni z týmu velmi užívají a to že jsme zatím výsledkově nad očekáváním je jen příjemný bonus.

Poslední otázka na kterou se nemohu nezeptat. Milena Jindrová basketbalistka století, zakladatelka klubu a jak jsi vlastně sám říkal, žena, která je odpovědná za to, že hraješ basketbal. Co pro tebe znamená?

Pro mě je neskutečným vzorem, jak sportovně, tak lidsky. V podstatě ji beru do své rodiny, protože pro mě do rodiny patřila a patří. A hlavně celé moje dětství a dorost to byla ona, kdo mě tím vším provedla. Jak jsi říkal, přivedla mě ke sportu, který miluju, založila organizaci, která je mému srdci neskutečně blízká. A moc mě mrzí, že teď zápasy nemůže sledovat na vlastní oči tady od stolku a řvát na nás tak, jak byla zvyklá a jak my jsme byli zvyklí. Zároveň si ale myslím, že je vlastně trochu štěstí, že nevidí, co se tady stalo a že tady probíhá zápas, jako byl proti SP, tedy zápas dvou týmů z jednoho Sokola, který by měl spíš táhnout za jeden provaz, než se mlátit na hřišti a v hledišti.