Sokolíci na půlce hřiště

SOKOLÍCI NA HUSOVI
Každoroční, už 28. ročník legendárního Streetballu Hus, a Sokolíci se ho už potřetí zúčastnili. A pokaždé z toho byla bedna! Tentokrát ve složení (Štěpánek, Brůha a 2× Šop).
 

Jak jsi se postavil do turnaje s tím, že jsi byl jediný opravdový pivot (213 cm) Sokolíků. Střídal jsi vůbec? A co ti nejvíce utkvělo v paměti?
Brůha T.: Šel jsem do každého zápasu s tím, že moje hlavní úloha je, aby cizí pivot nemohl lehce skórovat. O body v útoku se tento turnaj postaral zbytek týmu neskutečnou úspěšností z trojky, která je ve 3v3 o to účinnější. No a pak jsem se samozřejmě snažil mít co nejvíce doskoků, které jsem hned přihrával zpátky na pokusy za tři body.
Snažili jsme se střídat co nejvíc, ale když nechtěl střídat soupeřův pivot, tak jsem musel zůstat na hřišti déle, než jsem sám chtěl.
Rozhodně nelze zapomenout na čtvrtfinále, kde jsme si všichni sáhli na dno svých sil. Prodloužení muselo trvat déle než samotný zápas a nakonec jsem spoluhráčům ukázal, že mi to i trochu střílí. No a finálový zápas proti Grit and Grind byla taková malá odveta za vyřazení během letošního ročníku PSL.
 

Jaké utkání bylo to nejsložitější? Byl to právě ten finálový match? A na co budeš nejvíc vzpomínat?
Štěpánek: Nejsložitější utkání bylo čtvrtfinále, které jsme celý zápas prohrávali a nakonec se štěstím vyhráli v nekonečně dlouhém prodloužení. Finálový zápas jsme měli od začátku pod kontrolou, hráli jsme s týmem Grit&Grind, se kterým jsme se potkali i v základní skupině, a využili jsme naši výškovou převahu. K tomu jsme trefili i pár dvojek a zaslouženě jsme vyhráli.
Vzpomínat budu určitě na naprosté vyčerpání a na ten super pocit z vítězství v celém perfektně zorganizovaném turnaji, které bylo pro náš tým Sokolíků trošku překvapením.
 

Po třetí v ČT a pokaždé finále. Který rok se ti hrálo nejlépe? A co ti nejvíce utkvělo v paměti nebo na co rád vzpomínáš?
Malej Šopák: Nejlépe se mi hrálo na tomhle třetím ročníku, hlavně proto, že jsem nebyl čerstvě po zranění jako ve druhém, a zároveň jsem nebyl tak nervózní jako na svém prvním. Jel jsem si to tam prostě užít a vlastně se i trochu rozloučit s prostředím pod basketbalovou obroučkou, minimálně do příštího ročníku… pokud zůstanu v nominaci.
To, že se v každém ročníku povedlo dostat do finále, je zásluha hlavně mých spoluhráčů, ale je to příjemný bonus.
Jako první mě napadne vzpomínka plná protichůdných emocí. Bylo to v prvním ročníku, kdy jsme se navzdory všem předpokladům dostali až do finále. Soupeř měl výraznou výškovou, silovou i zkušenostní převahu, takže se nasadil tvrdší metr. Na to doplatil Pali, který se snažil zabránit soupeři dát jednoduchý koš. Vypadalo to na horší monokl a možná pár stehů, ale nakonec z toho byla zlomená očnice a lehký otřes mozku. I přesto jsme finále vyhráli a hned jsme za ním běželi do ošetřovacího koutku, abychom mu přinesli radostnou zprávu.
Jinak pro mě, jakožto střídajícího hráče, jsou nejradostnější vzpomínky pokaždé, když dám koš nebo když se na hřišti sejdu s bráchou a povede se nám akce ve stylu „já na bráchu, brácha na mě“.
 

Ty už jsi byl na Husovi po třetí; bylo to pokaždé se stejným týmem, nebo proběhly nějaké obměny?
Šopák: No já osobně jsem tam byl na Husovi už počtvrté. Poprvé mě tam vzal Had.
Jinak teď tři ročníky po sobě s týmem Sokolíků a pokaždé se tým trochu pozměnil... Prodloužený víkend a začátek léta je problémový, dovolená láká vyrazit.
První ročník byl ve složení (Hartig, Palek, Stibor, brácha a já), druhý jsme sehnali pivota místo rozehrávače (takže malej Budha za Palka) a tento rok jsme museli odjet pouze ve čtyřech, protože pátého, co by jel do Třebové, jsme nenašli. A Harry se Stíbou už asi potřebovali dovolenou. Tenhe ročník v sestavě (Brůha, Štěpánek, brácha a já).
Jinak se stále snažím udržet tým ze současných nebo bývalých Sokolíků.
Ale tento rok se to hezky sešlo, Budha pod košem neměl konkurenci, Dalmo neuvěřitelnej trojkař, tomu fandili i soupeři! A my s bráchou jsme kluky hledali a vyváželi pozice. Třešinka na dortu byla pozápasová atmosféra, kterou jsme si plnými doušky užívali.
 

SOKOLÍCI NA PSL
Dalším opravdovým streetem je pražská streetballová liga. Po delší době byl i tým Sokolíků ve složení (Brix, Mikula, Matějka, Cedrik, Kačaba, Růžička a DUO Šopáků, v sestavě byl i Brůha Jiří a Bronx Jan, ale nakonec byli vyřazeni z důvodu špatné docházky…). Jak se dařilo Sokolíkům v lize a jak vnímají tuto ligu? Některých jsme se zeptali…
 

Ujal jsi se pozice hrajícího trenéra jako jediný z týmu, co je trenér? Rozdával jsi rady? Co tě motivovalo na jednotlivé zápasy?
Kachna: Jelikož jsem letos měl nabitý program z hlediska trenérství a osobního života, tak jsem vynechal sezónu jakožto hráč. Na konci roku jsem se PSL účastnil tedy spíš jako hráč na doplnění, jelikož jsem neměl vůbec natrénováno.
Určitě jsem nikomu rady nerozdával. Kluci jsou herně zkušenější než já a moje trenérské rady z mládežnických kategorií by asi úplně úspěch neměly.
Motivace na jednotlivé zápasy byla přežít a neudusit se.
 

Co tvé první zkušenosti s PSL? Co týmy? Máš nějaký zážitek právě z PSL?
Mikula: PSL byla pro mě velmi zajímavá zkušenost. Hra, kde pravidla téměř neexistují a silnější často vítězí. Mezi nejsilnější vlastnosti PSL hráče patří velká pivní žízeň, svalová i tuková vrstva, tvrdé lokty a přesná ruka za tři body.
Pro mě osobně bylo zajímavé si zkusit opět jinou formu streetballu a zároveň trávit čas s týmem.
U ostatních týmů bych vyzvedl, že oproti našemu velmi mladému a snaživému týmu věděli lépe, jak se PSL hraje, a scházeli se ve větším počtu.
Nejsilnější zážitek byla lehká potyčka ve vyrovnané koncovce proti týmu MIDGETS, která bohužel vyústila v naší prohru.
 

Jak se ti PSL hrálo? Zkoušel jsi i jiné turnaje ve streetu, nebo se připravuješ na sezónu v pětce? Máš nějaký zážitek právě z PSL?
Cedrik: PSL se mi hrálo docela dobře. Hrál jsem se spoluhráči, se kterými hraju celou sezónu, takže jsem věděl, co od nich čekat. Je to sice fyzicky náročnější než klasický basket 5 na 5, ale je to super hra.
Letos jsem žádné další 3x3 turnaje nezkoušel, ale začátkem srpna jedu s kámošema na turnaj do Benešova.
Jinak se teď spíš připravuju na sezónu 5 na 5.
Žádný velký zážitek z PSL asi nemám, jen pár zábavných historek od spoluhráčů a pár pohmožděnin a naražených prstů!